ČESKÝ SVAZ CHOVATELŮ HAFLINGŮ, z. s.

Ahoj, jmenuji se Cipísek a letos mi bylo 18 roků. Se svou rodinou žiju už od čtyř let. Narodil jsem se na Vysočině a brzy jsem byl koupen jako dárek pro jednu slečnu z Prahy. V mládí jsem byl pěkný divoch a rarach a tak ze mne záhy udělali valáška. Nicméně patálie se mnou nebraly konce a tak se moje první majitelka rozhodla přenechat mne mé současné paničce Věrce.  A u ní jsem už zůstal. Jezdili jsme spolu na vyjížďky do lesa, trénovali jsme skoky a čas od času jsme si vyjeli na závody. V té době už byla na světě moje současná závodní parťačka Eliška a začínala na mých zádech nabírat svoje první rozhledy na svět. Ze začátku jezdila s maminkou v sedle, později za sedlem. Po čase už obě na mě byly moc, tak umluvily tatínka a Elišce rodiče pořídili malého poníka. Měl jsem parťáka na letní prázdniny a prodloužené víkendy. To totiž jezdíme s rodinou na Vysočinu a máme zajištěný pobyt na zahradě. To mám nejradši. Plno trávy, jablíčka… švestky… Můj apetit je nezměrný, říká moje panička a směje se, že jí nastavuji zrcadlo. No, třeba letos na jaře se mi podařilo utéct z boxu a spořádat připravené krmení pro 5 koní, otevřel jsem i sudy, tam byly granulky – taky prima a navíc dvě igelitky s pečivem… vyraboval jsem pšenici pro slepice a nakonec jsem se šel podívat, co mají ostatní koně připravené před boxy a kamarádovi jsem sežral skoro půl kila granulek proti kašli. To nevadí, že dávkování je 7 granulí denně pro velkého koně. Věrka prohlásila, že mě uškrtí, jestli mne uslyší někdy v budoucnu kašlat.

S Eliščiným poníkem jsme zažili spoustu věcí, jezdili jsme na rytířské turnaje, vozili jsme děti na různých akcích a také jsme absolvovali závody ve vytrvalosti. No, ze začátku jsme běželi v euforii hodně rychle, ale pak jsme zjistili, že celé kolo máme běžet ještě jednou, a to je blbost, ne?! Už nás to nebavilo. Holky se trochu nadřely, ale do cíle jsme došli.

V roce 2015 jsem začal s Eliškou závodit ve všestrannosti. Moc mě bavil hlavně parkur, protože skákání, to mi opravdu jde. Cross taky, ale občas musím Eldu proškolit a připomenout jí, že se nemusí skákat úplně všechno, co si vzpomene. Taky mám právo se bát, ne? Ale většinou si dám říct. Nejstrašnější je pasáž zvaná drezura. To musím předvádět krok a klus a taky cval a ještě na mě kouká plno lidí… vždyť já to umím!!! Tak se tam trochu natřásám, Elda se zlobí, že chodím pomalu, ale proč bych měl chodit rychle, když to zvládnu i pomalu. Nejhorší na tom je, že už to na mě zkouší i na crosse a prý že málo utíkám, koupili mi nějakou pastu a zamíchali mi jí do ovesných vloček. Fuj! Nesežral jsem to a zase to bylo špatně. Buď jím hodně, nebo málo, nebo já nevím J

A teď si vymyslely, že mě vezmou na velké závody do Rakouska. No tak jo, co bych pro ty moje holky neudělal.

Držte mi palce

Cipísek