ČESKÝ SVAZ CHOVATELŮ HAFLINGŮ, z. s.

„Vždycky jsem měla ráda rčení „když se jedny dveře zavírají, druhé se otevírají“, protože je v něm naděje. Na konci léta 2019 se potvrdilo, že můj hafling Winterschein je pozitivní na Cushingovu chorobu, na což jsme měli podezření už od časného léta. Společně jsme pracovali a „tančili“ sedm let. Je pravda, že Cushingova choroba není vysloveně rozsudkem smrti, nicméně kombinace poměrně vysokého věku 19 let a potenciálně nebezpečné a vysilující nemoci už nedává perspektivu na dalších pět let soutěžení. V kombinaci s mým věkem přes šedesát let a mizernými výsledky na konci poslední sezóny jsem se sama sebe ptala, jestli už to je konec mojí soutěžní kariéry a skončím společně s Winterscheinem, nebo jestli ještě zvládnu nějaký rok závodit s jiným koněm. Pak ale WInterschein vlivem laminitidy zchroml a já nemohla několik týdnů jezdit vůbec. Zjistila jsem, kolik jsem se svým koněm doposud trávila času a jak mi chybí společné učení, výzvy, tréninky a rozhodla se najít si dalšího koně.

Zpočátku jsem byla otevřená prakticky jakémukoliv plemeni, podmínkou jen bylo, aby nebyl příliš vysoký. Haflingové byli po mnoho let mým favoritem – jsou krásní, vytrvalí, citliví a co je důležité pro veterináře, také vcelku zdraví. Nemají perfektní pohyb jako specializovaní drezurní koně, ale to nebyla moje hlavní priorita. Po několika týdnech hledání na internetu jsem se vůbec nikam nedostala, většina inzerovaných koní byli poníci ze zahrady, bez jakéhokoliv výcviku. Volala jsem chovatelům, ale ti měli většinou jen mladé koně, ale já už nechtěla začínat s tréninkem mladého koně. S hledáním haflinga se sportovním výcvikem jsem měla jen minimální úspěch. Takže jsem se, vzhledem k tomu, že hafling je původně rakouské plemeno, rozhodla rozšířit hledání na Evropu. Bylo jednoduché se podívat na evropské inzertní weby, ale byla jsem opravdu připravená koupit koně v Evropě?

Úplně první hafling, kterého jsem na webu uviděla, byl dokonalý valach Hany. Ten kůň byl mnohem více než to, co jsem hledala… Zkontaktovala jsem majitelku a tři měsíce jsme si psaly. Catherine mě informovala, že Hanyho koupili před osmi lety, když její manžel v Hanym poznal něco víc, než jen „koně do brambor“, což byl původně jeho osud. Dcera Laura se nyní rozhodla s těžkým srdcem Hanyho prodat, aby se mohla posunout ve své jezdecké kariéře. Hany toho ale ještě může dalšímu jezdci mnoho nabídnout. Po velké diskusi s mým trenérem mě můj manžel přesvědčil, že se musíme vydat do České republiky podívat se na toho úžasného koně. Cestovali jsme do Evropy už mnohokrát, tak to nebyla úplně vzdálená myšlenka a výlet za Hanym se navíc dal zkombinovat s prohlídkou Prahy a Vídně.

Cestu jsme naplánovali na polovinu února a trochu se obávali, aby ji neovlivnil koronavirus, který se mezitím vyskytl v Číně, ale ještě jsme to stihli před tím, než se nemoc rozšířila v Evropě. Strávili jsme s Hanym a Laurou tři dny. Laura byla velmi trpělivá, když jsem se poprvé pokoušela jezdit na koni, který se hýbal daleko více a lépe než jakýkoliv jiný kůň, na kterém jsem kdy jezdila. Ale Hany byl skvěle vycvičen a měl se mnou také spoustu trpělivosti.

Měla jsem o koupi mnoho pochybností, ale byl to pět můj manžel Sam, který mě podpořil a dodal mi kuráž tuhle šanci využít. Zavolala jsem trenérovi, poslala mu videa a ten byl také velmi spokojený. Kdy a kde bych našla takhle perfektně připraveného haflinga, na této úrovni výcviku a s tolika zkušenostmi? Takže jsem z České republiky do Vídně odjížděla rozhodnutá Hanyho koupit a převézt do USA.

Hany měl být do Ameriky odeslán 19. března, pak se ale rozšířila pandemie a Česká republika den před tímto termínem uzavřela hranice. Najednou jsem byla majitelkou koně, který byl v České republice a neměla žádnou představu, jak ho dostat přes oceán. Zbyla zde pouze šance na využití nákladního letadla, která stále létala, letiště v New Yorku přijímalo, ale dokud Česká republika neotevře hranice, mohla jsem jen čekat. Na konci března se konečně podařilo naplánovat Hanyho transport na 3. dubna, jenže mezitím se z New Yorku stalo epicentrum epidemie v USA, a tak nebylo do poslední chvíle jisté, jestli plán vyjde. 1. dubna Laura naposledy na Hanym jezdila a když mi poslala fotky a videa z jejich posledního společného tréninku, plakala jsem. Laura tohoto koně dostala jako pětiletého a společně trénovali, pracovali a vyrůstali, až se Laura dostala na úroveň, kdy potřebovala pokračovat na vyšší úrovni, což znamená mít velkého koně.

Celý víkend jsem se srdcem až v krku sledovala Hanyho cestu z Čech do Belgie a pak letadlem na letiště v New Yorku a dál na naši farmu v Kutztownu v Pensylvánii (asi 100 km západně od New Yorku). Cesta proběhla bez komplikací, Hany dorazil v perfektní kondici a vkročil na naši farmu, jako by tu byl odjakživa. Byl také rád, že vidí naše tři další haflingy. Od dubna jsme si na sebe postupně zvykali a užívali si tu spoustu času, kterou jsme trávili společně i díky pandemii. Nemám absolutně žádné ambice dosahovat podobných výsledků, které s Hanym měla Laura. Ale doufám, že se od něj budu moci učit, stanu se lepší jezdkyní a jednou s ním pojedu na závody. Na nic ale nespěchám, tahle cesta je i mým cílem.“

Zbývá už je dodat, že Hany se má skvěle, se svou novou majitelkou pilně trénuje na soustředěních a celé dny tráví s ostatními haflingy ve výběhu. Manžel paní Yoder Sam je mimo jiné i spisovatel, a právě pracuje na dětské knížce o Hanym a Lauře, jejich společném příběhu a úspěších, knihu i sám ilustruje a chystá její vydání, takže si brzy budou moci americké děti přečíst o příběhu haflinga, jehož osudem původně bylo oorávat v Čechách brambory...

Přeloženo z časopisu CenterLine, který vydává Lehigh Valley Dressage Association