V pátek 14. října, ve věku 66 let, těžká, nevyléčitelná nemoc zastavila Zdeňkovo zlaté srdce. S touto nemocí, která omezovala již delší dobu jeho jinak aktivní činnosti a život, statečně bojoval do posledního dechu. Věřil a my s ním všichni, že má a bude mít sílu a naději v to, že nadpozemská moc ve dne i v noci mu dodá pomoc a sílu. My všichni jsme věřili a přáli si, aby tento boj vyhrál a mohl se zase vrátit k tomu, co měl rád. Rodinu, půdu, chovatelství, vozatajství, zemědělskou činnost a posezení s blízkými. Slábnoucí letní paprsky slunce již nedávají ani sílu přírodě, a ani Zdenkovi už sílu, ani život nedají. Obdělávaná políčka a hospodářství už nebudou mít stopy jeho každodenní činnosti a zvířata jeho péči, kterou jim vždy věnoval. Jeho zrak už nepotěší vlnící se obilí, kvetoucí stromy, zelené louky a pastvy, neucítí vůni půdy při orbě, které se s velkou odborností věnoval.

Jednoduché, ale velmi důležité podstatné jméno čas. Čas, který se měří všem na naší Zemi stejně. Ten čas, který vyměřuje ve světském životě, jak dlouho budeme žít, co budeme dělat. Nikdo jsme se nechtěli, tak brzo znovu setkat, když jsme se byli nedávno rozloučit s kolegy a kamarády s MVDr. A. Černockým a Ing. S. Hošákem. A nadešel čas jakoby Zdenkem naplánovaný, kdy je v této době ukončena hlavní zemědělská činnost a on by se mohl jinak věnovat částečnému oddychu na tradičních Tuřanských hodech, kde se prezentoval vždy se svojí zápřeží. Požádal proto o propuštění z nemocnice a byl dovezen do rodinného zázemí, které miloval a bylo proto pevně svázáno v dobrém i ve zlém, optimismem, láskou, důvěrou a pevným rodinným poutem. Tam také v pátek 14. 10. dotlouklo jeho srdíčko.

S péčí o domov, koně a hospodářství se mohl vždy podělit s manželkou a spolehnout nejen na své syny a dceru, ale i na jejich rodinu. On jim to vracel zase péčí o vnoučata, která mu vlévala do žil novou sílu pro smysluplný a tvořivý život naplněný láskou a pohodou. Zdeněk měl nejen dobrou rodinu, ale i spoustu přátel, kterým rozdával svoje zkušenosti, ale i optimismus do života. Těch přátel bylo a zůstane proto mnoho. Nemohli jsme proto jinak, než tě doprovodit a rozloučit se na tvé poslední cestě do věčného klidu, míru a tiše vzpomínat v rozjímání nad tvou celoživotní činností.

Svůj kladný vztah ke koním získal Zdeněk už v dětství. „Vždy jsme totiž doma měli koně a já jsem s nimi vyrůstal. S tím se prostě člověk musí narodit,“ říkal jsi mně přesvědčivě. A proto si bez koní nedokázal ani představit svůj život. Začal s chovem huculských koní a později si oblíbil plemeno hafling. Choval jich celkem 14, které měl zapsané v plemenné knize a 9 dalších mimo ni. Jezdil s nimi každý den, bez ohledu na počasí, vozil svatebčany, v Brně tahal při příležitosti dnů dopravního podniku historickou tramvaj, ale také třeba při napoleonských slavnostech táhl i dělo. Tradičně se účastnil chovatelských výstav, na kterých nejen propagoval haflingy, ale i často některý svůj povoz nebo zemědělské náčiní, které předváděl ze své sbírky hospodářských potřeb. Propagoval i národní folklor a předváděl hospodářskou práci s koňmi. Vzpomínám si, že například na výstavě přišel s nápadem spřáhnout svoji páru klisen s párou klisen kamaráda Jardy Drápely do čtyřky a předvést je i s jejich hříbaty. Chlouba každého dobrého sedláka – hospodáře byli vždy koně. A to byl důkaz dobrého hospodaření, když jako dříve byli předváděny chovné klisny s hříbaty. Sklidili obrovské ovace. Nikdy jsem to již později  neviděl. Pravidelně se účastnil a pomáhal panu Obrovi organizovat velmi populární akci Josefkol v Čechách pod Kosířem. Tam byl také v roce 2019 oceněn prestižní cenou ministra kultury. V Hodějicích za podpory obce organizoval populární vozatajské soutěže, ale hlavně orbu koňmo, které se sám vždy účastnil a také několikrát vyhrál. U příležitosti jeho jubilejních  narozenin se na tuto orbu do Hodějic, sjelo rekordních 29 oráčů, což bylo na zápis do knihy rekordů v Pelhřimově. 

Byl nejen významným koňákem, ale také chovatelem, prasat, hovězího, exotického ptactva, vodní a hrabavé drůbeže zvláště  holubů. Velmi jsem si cenil, že se snažil chovat naše původní plemena, jako ohroženou českou bílou husu, z holubů benešovské, moravské pštrosy, polské rysy aj. Vždy měl chov na vysoké úrovni, a proto mu byla ČR malá. Vyjížděl na Slovensko, kde našel přítele se stejnou krevní skupinou – bývalého ministra zemědělství Slovenska Ing. Stanislava Becíka. S tím spolupracoval nejen na  platformě chovu ptactva, ale stal se i pravidelným účastníkem výstavy Dnů pola ve Dvorech n. Žitavou. Své  kontakty na Slovensku rozšířil i v rámci soutěžích v orbě, kterých se také účastnil. V Hruboňově v roce 2019 , kde zvítězil z naší ekipy Franta Dobrovolný, také vznikla naše a Oskara Sněhoty společná myšlenka - uspořádat 1. mistrovství česko – slovenské v orbě.

To jsem poprvé uspořádal jako Zdeňkův odkaz spolu s Profipressem a ASCHK ČR v důsledku covidové situace až letos v rámci výstavy Naše pole v  Nabočanech. Akce měla obrovský úspěch a následně proto na ni navázala akce na Slovensku v Podolí pořádaná Jožkou  Hallasem  - 1. mistrovství slovensko – české v orbě koňmo. Před termínem Nabočan jsme se ještě jako česká ekipa účastnili v rámci Dní Pola v Dolní Krupé soutěží v orbě. Přestože už Zdenek neměl sílu orat sám, přijel jako divák podpořit svoje kolegy. Bylo však vidět, že horký slunečný den stál Zdeňka mnoho sil. O to více si ho vážím, že ve svém těžkém zdravotním stavu nehleděl na sebe a do Dolní Krupé přijel podpořit své kamarády

Od té doby zase čas začal ukrajovat z jeho světské činnosti. Blížil se čas odchodu do imaginárního mimosvětského prostředí ducha, myšlení a dění, kde již slovo čas neexistuje a nic nevymezuje. A tam na něho čekají všichni zesnulí kamarádi a vše co miloval. S tebou se Zdeňku loučíme, ale ty budeš žít dál! Budou žít tvé geny ve tvých dětech, vnoučatech a dalších generacích. Ty tu prostě budeš na vždy s námi, v naších srdcích a vzpomínkách!    

Zdeňku – nikdy nezapomene! Čest tvé památce!

L.P. 2022 rodinný přítel MVDr. Jaroslav Dražan